Bratři Karamazovi

19. dubna 2018 v 14:37 | Rogue |  Divadlo

Uvádí: Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Režie: SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka)
Délka představení: 2 hodiny, 40 minut (včetně přestávky)
Slovo divadla: Sociálně filosofické pojednání o světu, Bohu a otci. A o lásce vášnivé, oddané, uražené, ponížené, všeobjímající a sobecké. O světě bez pravidel. O světě, jemuž vládne Fjodor Pavlovič Karamazov, otec, který je zosobněním nejhorších lidských vlastností, otec chamtivý, vypočítavý, krutý a zbabělý. Podědili kus karamazovství také jeho synové?
Žili, byli jednou tři bratři… Nejstarší Dimitrij zvaný Míťa, důstojník a floutek, hazardér a milovník, vášnivý surovec. Mladší Ivan, cynik a intelektuál, hledající ateista, nihilistický misantrop. A nejmladší Alexej, čistý Aljoška, pokorný dobrák, který chce smířit všechny se sebou, mezi sebou a s Bohem. Jenže v karamazovském světě dobro snadno nevítězí.
Je tu taky Smerďakov, slouha plný nenávisti a pohrdání. A ďábel obchází blíž, než si myslíme… A láska? Dojde naplnění svojí touhy hrdá a ušlechtilá Kateřina Ivanovna? A co Agrafena Ivanovna, Grušenka, smyslná, vypočítavá i nešťastná, milovaná všemi? Nebo Líza? Napůl žena, napůl dítě, ubohé, bolestínské i kruté? Přežije tedy alespoň naděje? Je tu přece ještě Ilujška, chlapec, po kterém se háže kamením… Připomeňte si jeden ze základních pilířů světové literatury. Přijďte si zapřemýšlet o smyslu života a nechte se unášet v jeho vášních a běsech.



Můj názor:
Měla jsem velká očekávání. Ruská literatura nepatří mezi mé oblíbence, avšak Karamazovi se mi zvláštním způsobem dostaly pod kůži - sama nevím proč, když je to tolik krutosti, zla, nenávisti a nepochopení na jednom místě.
Scéna mě nenadchla, ale také neurazila. Dobrých dvacet minut jsem v úvodu strávila přemýšlením, jak se jeden z herců dostal na svůj značně vyvýšený posed a především, jak se z něj dostane dolů. Hudba byla jako vždy úchvatná; s tím už u Klicperova divadla počítám a u režisérského dua SKUTR se mé očekávání jen násobí.
Dílo bylo zpracována klasicky, bez výstřelků, s vážností a úctou k tématu; jeho délka je proto dechberoucí. Nevadí mi dlouhá představení, která mě pohltí. Bratrům Kamazovým se to nepovedlo zcela; byly chvíle, kdy jsem byla uchvácená, napjatá, měla jsem na krajíčku a se zatajeným dechem jsem pozorovala tu hereckou symfonii, to obrovské vypětí, které se tyto role žádají. Avšak v dalším okamžiku tato vysoko nasazená laťka udělala bum do ohlušujícího ticha. Všechno zmizelo a skoro jsem měla pocit, že sleduji textovou zkoušku, bez emocí a zápalu, jen prosté memorování textu, postavy se pohybovaly tiše a nevýrazně a stejně tak mluvily. To bylo po předchozím výkonu zklamání.
Představení nepovažuji za špatné, líbilo se mi. Ale na můj vkus přineslo příliš mnoho hluchých míst.
A mimochodem - hostující herečku Annu Fialovou zdobí hned několik tetování. Ač to jsou poměrně drobné obrázky, zasvítily na mě ihned a zoufale se k té staré hře nehodily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama