Ze skla

1. března 2016 v 19:59 | Rogue |  Jednokapitolové
Po čase tu je něco z mé tvorby. Zvláštní komentář nejspíš žádný nemám a jsem zvědavá, co řeknete.

V hrudi se mi rozpíná podivný pocit prázdnoty. Plíživá a chladná mlha, která se zmocňuje celého těla a mysli. Srdce působí dojmem zpomaleného filmu, mám halucinogenní pocit, kdy slyším každý jeho úder.
Buch.
Lidé kolem mě se míhají ve zrychleném režimu, dny plynou. Slunce vychází a zapadá, měsíc svítí, roste a ubývá. Vidím rozmazaně, všechno splývá.
Buch.


Cítím se vyčerpaná. Cítím, že nemůžu dál a chci se zastavit, ale přes všechnu upřímnou touhu se pořád vleču dál, škobrtám a klopýtám, dezorientovaně se natahuji po opoře. Nevím proč a kam jdu. Nic si nepřeju víc než padnout a zůstat ležet. Mělce oddechovat, nechat kanout slzy a sbírat síly. Síly na opětovné povstání, na uzdravení se. Jenže regenerace se nekoná, jsem ve tmě a klesám stále níž a níž. Vždycky může být i hůř. Dno je v nedohlednu, ač se to zdá s každou událostí méně a méně uvěřitelnější. Copak se mi může stát ještě něco horšího?!
Buch.
Na desce stolu stojí sklenka. Je to docela obyčejná sklenice, kterou má doma v poličce každý z vás a nikdo si ji nikdy lépe neprohlédne, nijak se nad ní nepozastaví. Nikdo ji k životu nepotřebuje, je to jen rekvizita.
Sklenice tu stojí, opuštěná a prázdná. Kousek od ní dopadají na desku stolu poslední paprsky slunce, sklo se topí ve stínech.
Já jsem ta sklenice. Stejně obyčejná, stejně prázdná, stejně nepotřebná, stejně křehká, stejně osamělá.
Buch.
Dost možná je ta sklenice plná. Ale není to vidět, protože je naplněna průzračnou tekutinou, ještě čistší než je voda. Ta tekutina je pro mě kyselinou. Pálí a štípe, neodbytně se vpíjí do ran, mučí každou mou buňku. Jsem plná strachu, vzteku, ponížení, nenaplněnosti a lítosti. Každý nádech je pro mě boj, každý úsměv divadelní maskou, každé slovo sprostou lží.
Buch.
Buch.
Sklenice se skutálela ze stolu, rozletěla se na tisíce kousků. Zase? Nanovo? Střepy leží na podlaze, jen zachroupají, když po nich někdo přejde. Drolí se na menší a menší kousky.
Kolik toho takové střepy snesou, než se z nich stane prach a pak zmizí docela?
Buch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anytt* Anytt* | Web | 3. března 2016 v 20:41 | Reagovat

Myslím, že v životě každého, přijde okamžik, kdy se cítí podobně, jako jsi právě popsala. Já to měla docela nedávno, možná ne v tak moc depresivní formě, ale příjemné to rozhodně nebylo a vleklo se to dlouho. Vždy je ale důležité říct si, že to člověk překoná. Nikdy to nesmíme vzdát. Když to vzdáme, vzdáme se sami sebe. A to už nám pak nikdo nepomůže...
Zajímavé. Krátké, výstižné, k zamyšlení...

2 Káťule Káťule | Web | 7. března 2016 v 9:26 | Reagovat

Snažím se pochopit, protože je to krásně napsané, ale jak už jsem dřív zmínila... Nějak se mi nedaří chápat depresivní, smutné povídky, úvahy - nic. Pokud to má vyloženě smutný děj, to mi smysl dává, ale tohle prostě ne.
Tím ale vůbec nechci říct, že by se mi to nelíbilo. Jen si prostě nejsem přesně jistá, co je to za pocit a co to má znamenat.

3 Angie Angie | Web | 28. května 2016 v 17:30 | Reagovat

Nemysli si, i když je to už dlouhá doba, pořád jsem měla v hlavě, že tenhle kousek tu na mě čeká k přečtení, takže konečně!

Ale co napsat? Každý si tím jednou prošel/projde nebo přímo prochází. Je to přesně ten přechod mezi tou metaforickou smrtí a tím zrozením. Je to to křesání plamene, který plál a teď už ne. Rozumím tomu, chápu to, ale už je to doba, kdy bych se s tím dokázala ztožnit. Naštěstí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama