3. Naděje?

23. ledna 2010 v 18:54 | Alice Cullen-Hale |  You´ve kept me waiting
http://nd01.jxs.cz/960/454/a2fcd5c9d5_41513573_o2.jpgMoc,ale opravdu moc děkuji za vše komentáře. Lichotíte mi:-) Jsem ráda, že se vám povídka líbí, tak snad se vám bude líbít i další kapitola.


Běžela jsem a nedívala jsem se na cestu.
Bylo mi úplně jedno kam běžím. Přála jsem si nežít.
Stala se ze mě upírka? Proč? Já přece neudělala nic špatného!
Začalo pršet. Jak příhodné pro mou náladu. Chtěla jsem plakat, ale mé rudé oči nebyly schopné ronit slzy. Co se mi to stalo? Proč se mi to stalo? A kde je ten co mi to udělal?
Chci slyšet ten důvod. Už jsem nechtěla dál běžet.
Byla jsem daleko za městem - pohybovala jsem se tak rychle! Byla jsem uprostřed pole, široko daleko nic k vidění. Jen támhle v dálce je několik stromů, malý lesík,ale co na tom? Je mi jedno, že tam jsou stromy. Teď záleží jen na mě.
Jsem upír? Ach proboha!


S hlasitým vzlykotem jsem klesla k zemi. Stulila jsem se do klubíčka a bylo mi jedno, že si tak špiním oblečení. Já chtěla od někoho pomoct. Ať mi tohle všechno vysvětlí,ať mě zabije!
"Je tu někdo?" Posadila jsem se. "Tak je tady někdo kdo mě slyší! Sakra!" Byla jsem bezmocná. Opuštěná, vzteklá a zoufalá. A taky žíznivá. Můj křik byl pronikavý. Z lesíka vyběhlo několik srnek. Oči se mi zůžily v tenké štěrbinky. Nemohou za to, co se ze mě stalo. Ale ta smršť emocí ve mně...
Už jsem se neovládla.

Divoce jsem zavrčela a rychle se vrhla k nim. Ubohá zvířata. Nestihla se vzpamatovat z prvotního šoku, způsobeného mým křikem a teď tohle.
Byly tak pomalé! Jednu jsem chytila a prokousla jí hrdlo.
Netušila jsem co mě k tomu vedlo. Byl to prostě impuls - měla jsem vztek. Byla jsem žíznivá. A zoufalá. Teplá krev mi proudila do krku.
Jak chutnala? Nedokážu to popsat. Trošku nasládlá se zvláštní pachutí. Rozhodně mi to nechutnala,ale nebyla jsem schopná se odtrhnout. Pálení v krku polevovalo.
Než jsem se nedála krev byla pryč. Všechnu jsem ji vysála. Zděšeně jsem pustila srnku z náruče. Co jsem to zas udělala?
Zírala jsem na mrtvé zvíře ležící v oranici. Ale pak jsem se bláznivě rozesmála. To není vůbec špatné to je skvělé! Pálení v mém krku polevilo. Navíc neublížila jsem žádnému člověku.

Muž se už, už chystal vejít do domu. Chtěl tu ženu zničit. Najednou se prudce otočil. Za ním stál další muž, byl o něco menší než on a začal překotně mluvit. Vysvětlovat. Gestikulovat. A ten muž, kterého jsme spatřila již potřetí na něj nevěřicně zíral. Váhal.

Výjev zmizel. Srna mě přestala zajímat. Dala jsem se do pomalé chůze. Lépe se mi tak přemýšlí. Ten muž je tedy upír. Stejně jako já. Ale proč ho vidím?
To mi stále bylo záhadou. Pomalá chůze mě přestala bavit a tak jsem se opět dala do běhu. Bylo to okouzlující - běžět, uvědomovat si tu rychlost, ale přitom vmínat všechny detaily kolem sebe. Slyšet jemné šustění větru, vlastní dech, občasné zachroupání kamínků pod nohama, zvuky lesa... Bylo toho tolik!

Zoufalaství mě pomalinku opouštělo. Možná to nebude tak strašné jak jsem si myslela. Možná, že jedno po druhém, odhalím všechna tajemství tohohle života, dostanu odpovědi na své otázky.
Zjistím proč vidím toho muže.
Seženu si nějaké opravdu hezké oblečení. Tohle je lepší než ta nechutná košile, ale stejně. Měla bych jinou představu. A třeba ulovím další srnu.
Zjistím kdo mě proměnil.
A proč si nevzpomínám na své lidství.

Běžela jsem téměř celý den. Co na tom, že téměř bez ustání poprchávalo? Nevadilo mi to. Naopak byla jsem velmi zaujatá tak obyčejnou věcí jako je kapka deště. Zkoumala jsem ji, viděla ji tak dokonale, jak se malinko třpytí. Téměř mikroskopické bublinky uvnitř ní. A taky jsem viděla svůj odraz. Byl to lepší pohled než v koupelně.
Oblečení mi sice nepadlo úplně přesně,ale šlo to.
Ale ty vlasy? Ještě, že mě nikdo neviděl. Byla to hrůza. Tak ošklivě uplácnuté k hlavě, vypadala jsem když projdu nějakým lisovačem. Zatahala jsem se za ně. S tím něco musím provést. Zkusmo jsem si je prohrábla rukou. A rozježila si je. Vypadalo to hezky. A tak jsem pokračova, až jsem si na hlavě vytvořila pěkné vrabčí hnízdo. Vlasy mi trčely všemi směry. Neuspořádnaně. Ale já v tom jakýsi pořádek viděla a líbilo se mi to. Ještě jednou jsem se překontrovalovala v kapce děště co jsem měla na dlani. Pěkné.

Opět jsem viděla toho muže. Utíkal, utíkal pryč, od toho polorozbořeného domu. Prchal pryč. Pohlcovalo ho šero. Díval se přímo před sebe. A já poprvé pořádně spatřila jeho obličej. Měl tolik jizev. Nedokázala jsem se spočítat. Bylo jich moc. Kdo mu tolik ubližoval? Rty měl stažené do tenké čárky, jako kdyby se neuměl usmívat. Vlasy mu spadly do očí. Jako kdyby si to ani neuvědomil. Běžel stále dál. Na kopci na něj čekal onen muž,se kterým mluvil a nebyl sám.

Viděla jsem svůj vyděšený výraz v kapce deště. Pochopila jsem. A věděla co musím udělat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 23. ledna 2010 v 19:10 | Reagovat

pekná kapitola :-), tešim sa na ďalšiu :-)

2 Asnazu Asnazu | Web | 23. ledna 2010 v 20:16 | Reagovat

hmm...super:-)...těším se na další kapču, doufám že bude brzo:-)

3 Janule-bleduleXD Janule-bleduleXD | Web | 23. ledna 2010 v 21:46 | Reagovat

dokonalost sama:)

4 Bonboonek Bonboonek | Web | 24. ledna 2010 v 10:54 | Reagovat

super :D konečně nějaká akce s Jasperem :D doufám, že za ním půjde :D

5 Alice Alice | Web | 24. ledna 2010 v 11:36 | Reagovat

perfektní! její první vidění jako upírka...to je rpostě good! a jak hezky přišla na to,že se dokáže živit lidskou krví! fakt super!

6 peetee peetee | Web | 25. ledna 2010 v 15:57 | Reagovat

Skvěle napsané, s tou srnkou se mi to líbilo...i dobře popsaný Jazz

7 Katie - SB Katie - SB | Web | 25. ledna 2010 v 20:08 | Reagovat

super, už se těším, až se naše zlatíčka setkaj :D, božíí-íí :D

8 Moreen Moreen | Web | 26. ledna 2010 v 21:18 | Reagovat

takže na co přišla? tohle je skvělá povídka alice! během těch pár kapitolek jsem si ji uplně zamilovala :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama